Uměleckou perlou kostela je dřevěná socha sv. Anny Samotřetí, vysoká 1,8 m. Představuje sv. matku Annu jako počestnou ženu staršího věku, která nese na levé ruce Ježíška, na pravé Marii rovněž v dětském věku. Kde a kterým umělcem byla zhotovena, o tom chybí jakákoli zpráva. Podle názoru odborníků vznikla nejpozději v r. 1480, pravděpodobně však mnohem dříve. Stala se sochou milostnou, k níž putovaly dary věřících v takovém množství, že pražská konsistoř prohlásila dekretem 20. 4. 1694 kostel sv. Anny v Sedleci poutním.
K největšímu rozkvětu Sedlece jako poutního místa došlo za působení Kašpara Lorenze, který se stal třetím sedleckým farářem po katolické obnově. Kašpar Lorenz byl neúnavným pěvcem chvalozpěvů svaté Anně – patronce jeho duše. Svou duchovní činnost vykonával s velkou silou a oddaností mezi lety 1688 a 1732. V této době také přicházely do sedleckého kostela bohaté dary. Jemu také patří velký dík za založení Svatoanenského bratrstva v roce 1704. Mělo hojně členů i v cizině, vlastní majetek a svoje účty. Farář Kašpar Lorenz nám ve své knize „Anenské květiny milosrdenství“ z roku 1711 vypráví o mnoha milosrdných zázracích, kterými v té době sv. Anna poctila své ctitele a ctitelky. Některé zde byly uvedeny:
- Marie Rauová ze Sadova byla přes šest let vážně nemocná a v posledních osmnácti týdnech trpěla navíc obrovskými bolestmi hlavy. Každý den i noc byla pro ni utrpením. Žádný lék nezabíral. Jednoho dne, když byla doma sama, upadla do krátkého spánku, ve kterém slyšela hlas, který jí říkal: „Chceš-li se zbavit svých bolestí, modli se každé úterky ke ctěné sv. Anně ze Sedlece, prones třikrát otčenáš a zdrávas!“ Když se probrala, ihned si klekla a začala se modlit. A hle, zázrak! Ani nedokončila modlitbu a bolesti přestaly a už se nikdy nevrátily. Toto prohlásila s čistým svědomím roku 1696 ve farním domě v Sedleci. Ze stejného roku je zaznamenám i případ Margarety Hebergerové, dcery po zesnulém Mathesovi Habergerovi, která díky přímluvě a oběti, kterou přinesla do Sedlece sv. Anně, byla zbavena bolestí hlavy.
- Stalo se to v roce 1695, když si Hans Friedrich Kandler, pětiletý synek George Kandlera, v malé zoologické zahradě u Otovic ošklivě poranil oko. Poranění bylo tak vážné, že si všichni mysleli, že na něj oslepne. Zarmoucená matka přislíbila, že přinese do Sedlece oběť. A bez jakéhokoliv léku, začalo se chlapcovo oko lepšit a za tři dny bylo zcela zdravé.
- V tom samém roce, v roce 1695, trpěla Maria Reinlová ze Všeborovic silnými bolestmi krku. V této těžké tísni nalézala útočiště u sv. Anny, taktéž jí přislíbila oběť a po čase pociťovala zmírnění bolestí, až úplně odezněly.
- Georg Hackel z Dalovic měl synka, který do svých pěti let nevyslovil žádné slovo. Zarmoucení rodiče se strachovali, že jejich dítě zůstane němé. V roce 1697 se proto matka rozhodla přinést obětní dar sv. Anně. Když se vrátila zpátky domů, běželo jí její dítko naproti a křičelo na ní své první slovo „Máma“! Od tohoto momentu se pak velmi rychle naučil chlapeček mluvit.
- V roce 1694 v den svátku sv. Anny Georg Schneider, podkovář ze Staré Role, náhle a nečekaně onemocněl. Cítil se velmi slabý, jako kdyby ho někdo velkou silou zasáhl do srdce. Aby se ubránil strachu, hledal útočiště a pomoc u sv. Anny, přislíbil jí oběť, čímž získal její přímluvu. Muž, který byl na pokraji smrti, se velmi rychle zotavil a v ten samý den se vydal do sedleckého chrámu Páně, aby vykonal svou oběť. O dva roky později byl tento příběh o neuvěřitelné pomoci sv. Anny, která Georga Schneidera zachránila od jisté smrti, vyprávěn Georgem Kandlerem ze zoologické zahrady u Otovic, Jakobem Lippertem – dítětem Mathese z Rosnic a Susanne Legerové z Čankova.
- 20. května 1696 Johann Georg Lang, pozdější sluha v Sedleci, přiznal, že jeho syn Johannes již čtyři týdny nemůže stoupnout na svou levou nohu. Poté, co otec přinesl oběť sv. Anně, začal se zdravotní stav synka lepšit, až se za pár dní zcela uzdravil. Tato zázračná milosrdná pomoc sv. Anny se ještě opakovala v roce 1696, kdy Maria Habergerová, vdova po Mathesu Habergerovi z Wieditzhofu, přestala po třech letech kulhat. Následující rok pomohla sv. Anna Johannu Frischovi z Weheditz od silných bolestí nohou, kterými trpěl již pět let.
- 26. ledna 1697 jel Adam Eckel z Weheditz se svým volím povozem pro dříví. Když se vracel se svými saněmi domů, odbočil z cesty. Saně se překlopily a veškerý náklad ho zasypal. Pod tímto nákladem v obrovské zimě ležel téměř půl hodiny pod saněmi, až ho konečně někdo našel a zachránil ho před smrtí. Odtáhl ho k sobě domů. Když se znovu zahřál, začal strašlivě zuřit, že ho zadržují tři až čtyři lidé. Nemohl však otevřít oči a promluvit jediné slovo. Přítomní si mysleli, že by se mohl takto rozčílit až k smrti. V této nouzi někdo poradil jeho zarmoucené ženě, aby se obrátila na víru ke sv. Anně. Sotva pohlédly její oči plné slz k nebi a sotva přislíbila sv. Anně oběť za svého zuboženého muže, vyslovil muž své první slovo „Ach, to bolí!“ Brzy ráno, když začal nový den, začal i muž znovu a bezchybně mluvit. Vůbec nevěděl, co se mu přihodilo, ani to, že zůstal ležet pod saněmi. Jen díky božské síle a přímluvě sv. Anny zesílil. Následující den se chtěl odebrat zpátky domů, neboť už se cítil zcela zdráv.
- V roce 1694 podnikl Kašpar Schindler, krejčí z Dalovic, cestu do Vídně, kde dostal obrovskou horečku a byl ve velikém nebezpečí. I povzdechl si ve svém stavu ke sv. Anně. Díky jejím příslibům pociťoval stále větší sílu a krátce na to se opět uzdravil. Díky tomu se pak mohl vydat na cestu zpátky domů bez větších potíží.
- Jedno dítě dostalo v osmi letech silnou „čtvrtletní-horečku“. Nikdo téměř nedoufal, že by se chlapec mohl uzdravit. V nejvyšší nouzi požádali o pomoc sv. Annu ze Sedlece a přislíbili jí oběť. Od toho momentu začala horečka klesat, až úplně zmizela. Když za pár dní nabral chlapec sílu, vydal se na pětihodinovou cestu do Sedlece, aby vykonal oběť.
- V roce 1685 žil v Horním Slavkově umělecký měšťan a sochař Martin Möckel, jehož dcerka Anna Regina byla po osmi dnech přepadena silným záchvatem. Kvůli této události byla ochromena na levou polovinu těla a také ztratila řeč. Když záchvat ustoupil, mohlo děvčátko vyslovit pouze slovo Anna, ať už volala maminku nebo tatínka či požadovala nějaké jídlo a pití. Zarmoucení rodiče si díky jedinému slůvku, které děvčátko říkalo, vzpomněli na sv. Annu, a tak se snažili hledat pomoc u ní. Když jí přislíbili oběť, začalo okamžitě děvčátko mluvit a brzy se opět uzdravilo.
- Podivuhodné je, co se událo v roce 1694. Martin Ruß z Grünlesu zaslechl o rozjímání na den sv. Anny ze Sedlece a chtěl se jej účastnit. Jeho žena mu však tento nápad rozmlouvala a přesvědčovala ho, aby raději zůstal doma a pracoval, neboť tento den není důležitým svátkem. Namísto poutě se tak muž vydal do lesa pro dříví. Když se vrátil domů a uviděl svou ženu, polekal se. Když totiž odcházel, byla jeho žena zcela zdravá. Najednou z ničeho nic těžce onemocněla. Muž se domníval, že příčinou tohoto neštěstí je to, že jej žena odrazovala od myšlenek na sv. Annu a že hledala útočiště a přislíbila svou víru Panně Marii v Chlumu svaté Máří, kde našla spásu a milost. Martin Ruß ale také onemocněl, neboť poslechl rady své manželky a nikoliv božská napomenutí. S vážností se proto Martin obětoval sv. Anně a přislíbil jí, že se již nikdy nenechá odrazovat od rozjímání k ní. Poté, bez jakýchkoliv léků, se Martin znovu uzdravil. Léta Páně roku 1695 v den sv. Anny pověděl Martin Ruß v chrámu Páně v Sedleci, co se mu před rokem stalo.
- V roce 1696 v den sv. Filippa Jakoba jel rytíř Georg Luis Multz von Waldau, pán z Dalovic, po bohoslužbě v Sedleci na svůj zámek. Jeho nejdražší a jeho děti cestovali za ním v kočáře. Rytíř jel se svým koněm napřed a koně, které táhli kočár, spěchali za ním. V tom spěchu ale přetrhl kočí otěže, ale koně pokračovali i s kočárem dál. Když Multz viděl, co se stalo, obrátil se se svým koněm a snažil se splašené koně zastavit. Koně však svými postroji udeřili Multzova koně do hrudi, až se svalil na zem a padl na samotného Multze. Všichni, kteří celou událost viděli, byli zděšení. Jelikož se ale rytíř Multz každé úterý modlil ke sv. Anně, nic se mu nestalo. Z vděčnosti za záchranu nechal na osudném místě vystavět kříž, na kterém bylo namalováno, co se na tomto místě stalo.
- Ale také i jiní hledali v tomto čase útočiště a pomoc ve velké nouzi u sv. Anny. Byli to například majitelé domů. Modlili se k ní, když měli problémy, když se věci vyvíjely špatným směrem, když dřeli doslova bídu s nouzí, když měli hodně dětí, ale málo masa, hodně dluhů, ale žádné zlatky
- Také farář Kašpar Josef Lorenz, autor „Anenských květů milosrdenství“, který tyto zázraky zaznamenal, přiznal, že u všech příhod a potíží našel milosrdnou pomoc od svaté matky Anny. Důkazem toho je především jeho těžká nemoc, které ho zasáhla před Vánoci a trvala až do Velikonoc roku 1687. Když působil ještě jako farář v Oloví, byl díky jejím nádherným a bohatým příslibům vyléčen.
Použitá literatura: Pfarrer Rudolf Hacker – Die Pfarrgemeinde Zettlitz bei Karlsbad
Překlad: Michaela Tesařová
Napsat komentář